Service Broker: Notifikace .NET aplikace z SQL serveru (events, queries, messages)

SQL Server 2005 přichází s novou funkčností tzv. Service Brokera – komplexní message-based komunikační platformy, s frontami a dalšími prvky potřebnými pro stavbu robustních SOA aplikací (Service Oriented Architecture).

Podrobněji o Service Brokeru viz SQL Books Online, pro nás je pro tuto chvíli podstatné, že prostřednictvím Service Brokera lze implementovat rozumnou podobu notifikací z SQL serveru do .NET aplikací, kdy jsou .NET aplikace SQL serverem informovány o určitých událostech (např. různých CREATE, DROP, ALTER DDL příkazech), o změnách dat (tzv. query notifications) či jakýchkoliv jiných zprávách, které si sami iniciujeme (např. z trigerů, atp.). Jak dále uvidíme, dotnetovské SqlCacheDependency či SqlDependency nejsou nic jiného, než konkrétním využitím Service Brokera.

Základní principy

Podívejme se nejprve na základní principy práce Service Brokera:

  1. Komunikace prostřednictvím Service Brokera je založena na zprávách (MESSAGE). Každá jednotlivá zpráva představuje příslušnou událost, příkaz, notifikaci, prostě atomickou komunikační jednotku.
  2. Zprávy jsou uchovávány ve frontách (QUEUE). Fronta je určitým bufferem mezi odesílatelem a příjemcem zprávy.
  3. Formální požadavky, které musí zpráva splňovat (např. XML schema), určuje typ zprávy (MESSAGE TYPE).
  4. Zprávy se posílají v konverzaci (DIALOG CONVERSATION) mezi dvěma endpointy, které představují služby (SERVICE). Cesty Mezi různými instancemi SQL serveru lze zprávy předávat pomocíroutů (ROUTE).
  5. Formální požadavky na konverzaci/dialog určuje CONTRACT, který mj. určuje typ zpráv vyměňovaných mezi službami a směr, kterým se posílají.
  6. Zpráva může mimo explicitní konverzace vzniknout např. i událostí (EVENT) na straně SQL Serveru (např. DDL události CREATE, ALTER, DROP, nebo trace události, jak je známe z Profileru), nebo prostřednictvím sledování aktualizací dat (Query Notification), kdy SQL Server sleduje výsledky určitého SQL dotazu a oznámí jejich změnu (klasicky využíváno pro expiraci datové cache ASP.NET).
  7. Podstatné je, že Service Broker sám neinicializuje komunikaci mimo SQL Server, do .NET aplikace, naopak .NET aplikace si musí zprávu sama vyzvednout z fronty (RECEIVE), resp. může využít konstrukce WAITFOR, čímž v případě prázdné fronty pasivně vyčkává, než se zpráva objeví.

Výše uvedené není ani zdaleka vyčerpávajícím popisem fungování Service Brokeru, pro naše účely však postačuje jako úvod do problematiky.

Pro dále popisovanou funkčnost je potřeba mít Service Brokera na databázi zapnutého:

ALTER DATABASE AdventureWorks SET ENABLE_BROKER

Query Notifications – SqlNotificationRequest, SqlDependency, SqlCacheDependency

Nejběžnějším způsobem využití Service Brokera v .NET aplikaci jsou Query Notification Services – novinka SQL Serveru 2005 spočívají v možnosti vyžádat (subscribe) sledování výsledku určitého SQL dotazu (query). V případě změny pak dojde k vytvoření příslušné zprávy (message), jejímu uložení do fronty (queue), odkud si ji z naší .NET aplikace vyzvedneme a o aktualizaci na straně SQL Serveru se tak dozvíme (a může tak například dojít k vyřazení určitých dat z cache atp.).

Základní principy Query Notifications

  1. Query Notifications nelze aktivovat z T-SQL, ani CLR kódu hostovaného v SQL Serveru. Query Notifications lze aktivovat pouze prostřednictvím klientské aplikace, v případě .NET Frameworku prostřednictvím třídy SqlNotificationRequest (vlastnost SqlCommand.Notification).
  2. SqlNotificationRequest je svázán s příkazem (SqlCommand), kterému je nastaven a teprve vykonáním tohoto příkazu se provede příslušná subscription QN na straně SQL serveru.
  3. SQL Server sleduje pouze první změnu výsledku dotazu, tím QN končí a případný další notification request je potřeba iniciovat novým vykonáním příkazu.
  4. V žádném případě se nejedná o komunikaci iniciovanou SQL Serverem, nýbrž si musíme z příslušné fronty sami zprávu o aktualizaci vyzvednout, resp. si obsah fronty průběžně hlídat.
  5. V případě SqlDependency a SqlCacheDependency za nás vyzvednutí zprávy z příslušné fronty Service Brokera zajišťuje samotný .NET Framework prostřednictvím opakovaného volání příkazu WAITFOR (RECEIVE …) TIMEOUT v kontinuálně otevřené samostatné SqlConnection ze samostatného threadu naší aplikace. Přesvědčit se o tom můžete v SQL Profileru.

Ilustrační příklad SqlDependency:

 class Program
    {
        static void Main(string[] args)
        {
            const string connString = "Server=localhost;Database=AdventureWorks;Integrated Security=true;";
            using (SqlConnection conn = new SqlConnection(connString))
            {
                conn.Open();

                SqlCommand cmd = new SqlCommand("SELECT Bonus FROM Sales.SalesPerson");
                cmd.Connection = conn;

                SqlDependency dependency = new SqlDependency(cmd);
                dependency.OnChange += new OnChangeEventHandler(dependency_OnChange);
                SqlDependency.Start(connString);

                cmd.ExecuteNonQuery();

                Console.ReadLine();
            }

        }

        static void dependency_OnChange(object sender, SqlNotificationEventArgs e)
        {
            Console.WriteLine("Bonus changed...");
        }
    }

SqlNotificationRequest

Pokud nám nestačí vyšší programátoská abstrakce SqlDependency či SqlCacheDependency a potřebujeme řídit Query Notifications podrobněji, můžeme využít třídu SqlNotificationRequest, resp. instanční vlastnost SqlCommand.Notification, kam instanci třídy SqlNotificationRequest přiřadíme a zajistíme tak subscribování daného příkazu do Query Notifications Service. Na rozdíl od SqlDependency pak ale musíme sami zajistit vyzvedávání zpráv z příslušné fronty a jejich zpracování (viz níže).

Požadavky na sledovaný SQL dotaz

Dotaz, ke kterému chceme QueryNotification aktivovat, musí splňovat určité nemalé restrikce:

  • jména tabulek musí být uváděna včetně schématu, tedy Sales.SalesPerson, dbo.MojeTabulka, atp.
  • nelze použít SELECT *, vždy musíme udělat výčet sloupců
  • nelze použít agregační funkce
  • nelze používat subqueries, outer-joins, self-joins

Podrobný výčet omezení viz např. http://msdn2.microsoft.com/en-US/library/ms181122.aspx.

Event Notifications

Dalším typem zpráv, které můžeme od SQL Serveru prostřednictvím Service Brokera odebírat, jsou tzv. Event Notifications. V zásadě se jedná o DDL a trace události na straně serveru, ať už na úrovni databáze nebo serveru jako celku. Např. CREATE_DATABASE, ALTER_PROCEDURE, DROP_ASSEMBLY, Audit_Login, SP_Recompile, atp. atp. Události jsou hiearchicky uspořádány a lze se přihlásit i k odběru celé skupiny najednou.

Na rozdíl od Query Notifications, kdy se nám příslušné prvky Service Brokera vytvářely převážně automaticky, zde již musíme provést základní inicializaci ručně. Na rozdíl od Query Notifications se Event Notifications celé řídí prostřednictvím T-SQL příkazů. Jednoduchý příklad by mohl vypadat nějak takto:

CREATE QUEUE MyNotifyQueue;

CREATE SERVICE MyNotifyService
    ON QUEUE MyNotifyQueue
    (
    [http://schemas.microsoft.com/SQL/Notifications/PostEventNotification]
    )


CREATE ROUTE MyNotifyRoute WITH SERVICE_NAME = 'MyNotifyService', ADDRESS = 'LOCAL';

CREATE EVENT NOTIFICATION Notify_AlterProcedure
    ON DATABASE
    FOR ALTER_PROCEDURE
    TO SERVICE 'MyNotifyService', 'current database'

MESSAGE TYPE pro události je již v systému pod názvem PostEventNotification připraven, vytvoříme tedy jen frontu (CREATE QUEUE), službu (CREATE SERVICE), routu (CREATE ROUTE) a pak už samotnou event-notifikace (CREATE EVENT NOTIFICATION). Tím je na straně SQL Serveru vše připraveno a nyní už můžeme jen vyzvedávat zprávy na straně .NET aplikace:

  class Program
    {
        static bool done = false;

        static void Main(string[] args)
        {
            Thread t = new Thread(ReceiveEvent);
            t.Start();
            
            while (!done)
            {
                Thread.Sleep(1000);
                Console.Write(".");
            }

            Console.ReadLine();
        }

        static void ReceiveEvent()
        {
            const string connString = "Server=localhost;Database=AdventureWorks;Integrated Security=true;";

            using (SqlConnection conn = new SqlConnection(connString))
            {
                conn.Open();

                SqlCommand cmd = new SqlCommand();
                cmd.Connection = conn;
                cmd.CommandText = "WAITFOR (RECEIVE TOP(1) * FROM MyNotifyQueue), TIMEOUT @Timeout";
                cmd.Parameters.AddWithValue("@Timeout", 60000); // 60s

                do
                {
                    SqlDataReader reader = cmd.ExecuteReader();
                    if (reader.Read())
                    {
                        OnEvent();
                    }
                    done = true;
                }
                while (!done);
            }
        }

        static void OnEvent()
        {
            Console.WriteLine("Event received...");
        }
    }

Obdobně jako interní implementace SqlDependency zde v samostatném threadu provádíme průběžný polling WAITFOR(RECEIVE …) s příslušným timeoutem, zatímco v hlavním vlákně běží aplikace dál (obsluha UI, atp.). Receiving-vláknu bychom také měli nastavit vlastnost IsBackground na true, aby při skončení hlavního vlákna došlo k ukončení tohoto pollingu.

Vlastní zprávy odesíláné z SQL Serveru (např. z triggerů)

Dalším zdrojem zpráv předávaných prostřednictvím Service Brokera mohou být i zprávy, které sami vytvoříme, jejichž odeslání sami inicializujeme – např. z různých triggerů (DML i DDL), nebo uložených procedur.

Pro tuto chvíli přesahuje podrobný popis zamýšlený rozsah tohoto článku, nicméně jak je už z výše uvedeného zřejmé, nejde opět o nic jiného než o inicializaci jednotlivých prvků Service Brokera (vše T-SQL) a dále posílání zpráv prostřednictvím T-SQL příkazů BEGIN DIALOG a SEND. Samotná .NET aplikace by pak byla stejný princip, jak u Event Notifikacions, jen formát zpráv se bude lišit podle toho, jak si ho zadefinujeme (zprávy mohou být i prázdné, nebo plain-text).

Mnohé příklady odesílání zpráv přes Service Brokera viz SQL Books Online. Možná tento článek rozšířím někdy později.

load needed DLLs for kernel

Server mně dnes obdařil krásnou hláškou:

Windows NT could not start because of an error in the software.
Please report this problem as :
load needed DLLs for kernel.
Please contact your support person to report this problem.

Problém je v zásadě vždy ten, že je problém se souborem hal.dll, ntoskrnl.exe nebo oběma (nachází se oba v <systemroot>\system32\).

V podstatě je potřeba tyto soubory dát do pořádku, tedy buď přes Recovery console, expandem z instalačního disku, atp.

Mě se osvědčilo Ultimate Boot CD (UBCD), které mělo na sobě dokonce ovladače na IH7R RAID, takže jsem si odpustil i šachování s disketami atp.

Nějak se mi vysypala struktura disku, složka System32 končila písmenem M, další soubory nebyly. Problém se mi podařilo vyřešit už samotným

chkdsk c: /f

… z Ultimate Boot CD.

Viz též Microsoftí Q164448.

Podepisování maker v Excelu

Čas od času je potřeba do dokumentu excelu (nebo nějakého exportu) vpravit makro. Uživatelé pak musí potvrzovat, že chtějí dokument skutečně otevřít, přestože obsahuje makra.

Toto lze usnadnit podepsáním maker, je pak rozpoznán zdroj makra (podepsáno shodným certifikátem) a stačí, aby uživatel povolil otevření dokumentu s makry jen jednou. Nastaví-li uživatel „Vždy důvěřovat makrům z tohoto zdroje“, není upozorněním o makrech příště obtěžován.

Import certifikátu

Pokud požádáme o certifikát cartifikační autoritu (zde např. Thawte), při tvorbě žádosti nám prohlížeč na disk vyrobí privátní klík k certifikátu. Poté, co je naše žádost vyřízena, je potřeba importovat vyrobený certifikát do systému. Certifikát od CA však neobsahuje privátní klíč, což je z principu správně. Abychom mohli podepisovat makra, musíme do systému importovat certifikát získaný od CA spolu s privátním klíčem – potřebujeme tedy soubory propojit.

Importovat certifikáty popsaným způsobem lze pomocí Office 2000 Tool: PVK Digital Certificate Files Importer. Po stažení a instalaci pustíme z příkazového řádku:

pvkimprt "c:\example directory\mycertificate.spc" "c:\privatekey\mycertificate.pvk" 

čímž certifikát importujeme i s privátním klíčem.

Upozornění: Instalační program se jmenuje shodně jako instalovaný program (pvkimprt), tak pozor, co se z příkazové řádky pouští!

Podepsání maker

Makra se potom v excelu podepíší tímto způsobem:

  • Otevřít dokument podepisovanými makry
  • Menu Nástroje, Makro, Editor jazyka Visual Basic
  • Menu Tools, Digital Signature…
  • Zvolit…
  • Vybrat importovaný certifikát
  • Potvrdit okna

Makra jsou podepsána až při uložení dokumentu, tzn. že případné chyby nejsou oznámeny při zavírání oken, ale až při ukládání.

Poznámka: Podepsaná makra fungují i při uložení a následném otevření nejen ve formátu XLS, ale např. i v MHT.

IDisposable – ResourceWrapper design pattern

IDisposable je interface, který předepisuje implementovat jednu jedinou metodu:

public interface IDisposable
{
    void Dispose ();
}

Metoda Dispose() slouží k uvolnění unmanaged resources (file handles, window handles, database connections, atp.) a celé rozhraní IDisposable je tak určeno k implementaci tzv. Explicit Resource Managementu, tedy chceme dát programátorům používajícím naší třídu možnost explicitního úklidu unmanaged resources v okamžiku, kdy instanci naší třídy přestanou dále potřebovat:

Resource r = new Resource();
try
{
  r.DoSomething();
}
finally
{
  if (r != null)
  {
    ((IDisposable)r).Dispose();
  }
}

Tento zápis lze v C# ekvivalentně zkrátit pomocí statementu using:

 

using (Resource r = new Resource())
{
    r.DoSomething();
}

Statement using je určen pro přehlednou práci s IDisposable třídami a ve skutečnosti to není nic jiného, než výše uvedený try-finally blok.

ResourceWrapper design pattern

Microsoft v .NET Frameworku sám většinou používá a pro explicitní management resources doporučuje tzv. ResourceWrapper design pattern. Jeho funkčnost vychází z následujích požadavků:

  1. Primárně by měli programátoři používající naší třídu uvolňovat unamanaged resources právě prostřednictvím volání metody IDisposable.Dispose(), popř. pomocí další metody očekávanějšího jména stejné funkčnosti – např. file.Close().
  2. Pokud nedejbože nepozorný programátor zapomene explicitně zavolat úklid metodou Dispose(), postaráme se o úklid a uvolnění resources alespoň v destruktoru třídy (C# destruktory jsou ve skutečnosti překládány do metody Finalize()).

Důležité je však zdůraznit, že zatímco metodu Dispose() můžeme volat ihned, jakmile přestaneme příslušnou instanci potřebovat, a tedy dojde k uvolnění zdrojů hned, destruktor je volaný až po garbage collection, která může proběhnout taky až za velmi dlouhou dobu a do té doby jsou všechny unmanaged resources neuklizeny, např. tedy blokujeme přístup k nějakému souboru, s nímž zbytečně dlouho nemůže nikdo jiný pracovat.

Dále je potřeba si uvědomit, jak Garbage Collector pracuje s instancemi tříd, které mají destructor (metodu Finalize):

  1. Runtime si udržuje seznam všech existujících objektů, které budou při svém odstraňování potřebovat finalizaci (mají destruktor) – tzv. Finalization queue.
  2. Garbage Collector při úklid prochází graf dostupných objektů od objektů kořenových (statické globální proměnné, lokální proměnné v zásobníku, registry procesoru) a objekty, které jsou nedostupné, ty uklízí – uvolňuje je z paměti.
  3. Pokud však Garbage Collector má uklidit objekt, který potřebuje finalizaci (je ve Finalization Queue, má destruktor), pak je neuvolní hned, nýbrž je vyjme z Finalization Queue a vytvoří jim záznam v tzv. Freachable queue (finalization-reachable). Freachable queue je součástí kořenových objektových struktur a objekty v ní umístěné jsou tak znovu dostupné (reachable) – Garbage Collector je neuklidí.
  4. Freachable queue existuje proto, že jednotlivé destuktory mohou trvat i velmi dlouho a není tak vhodné, aby volání destruktorů zdržovalo samotný běh Garbage Collectoru. Proto GC hází objekty, které potřebují finalizaci do Freachable queue a sám běží dál/skončí. Frontu Freachable obsluhuje samostatný finalizační thread, který z ní vybírá jednotlivé objekty a provádí jejich finalizaci (volá metodu Finalize, tj. destruktory).
  5. Provedením metody Finalize (destruktoru) finalizační thread vyjme objekt z Freachable queue a ten už tak není ani dostupný přes tuto frontu, ani není v hlavním seznamu objektů pro finalizaci, a proto může být Garbage Collectorem jako nedostupný konečně uklizen.
  6. Protože se objekty s destruktory stávají po dobu umístění v Freachable queue opět dostupnými, stávají se tak dostupnými i všechny objekty, které ten samotný objekt refrencuje, tj. celý podstrom objektů, přestože ony samy třeba destruktory nemají. Řádné uvolnění paměti je tak odsouváno, oproti běžnému průběhu GC nad objekty bez finalizace (bez destruktorů).
  7. Poslední záludností Freachable queue je, že objekty v ní nejsou umístěny v pořadí, v jakém byly založeny, ale v pořadí, v jakém se k jejich zpracování dostal Garbage Collector, tedy prakticky v pořadí nijak nedefinovaném. V našem destruktoru tedy nevíme, jestli destruktory objektů, které sami referencujeme, už proběhly (objekty byly ve frontě před námi), nebo jestli teprve proběhnou (objekty jsou ve frontě za námi).

Co z toho vyplývá pro implementaci:

  1. Pokud uživatel uvolní prostředky explicitně voláním metody Dispose(), pak chceme potlačit volání pojistné finalizace (destruktoru), protože finalizace odsouvá uvolnění objektu i objektů jím referencovaných. To budeme dělat použitím metody GC.SuppressFinalize(), která vyjímá objekt z Finalization Queue a objekt tak není při garbage collection už přesouván do Freachable queue, nýbrž je uvolněn ihned.
  2. Zatímco v metodě Dispose() můžeme uklízet i další námi vlastněné IDisposable objekty, protože víme, že jejich úklid ještě neproběhl (pokud je máme private/protected jen pro sebe), tak v destruktoru to možné není. Destruktory jsou totiž volány v nedefinovaném pořadí a úklid námi vlastněných podřízených IDisposable objektů už mohl proběhnout před námi.

Jak to tedy všechno uděláme:

  1. Abychom byla naše třída imunní vůči vícenásobnému volání Dispose(), a abychom sami pro další kontroly věděli, jestli už disposování proběhlo, zavedeme si proměnnou bool disposed:
    private bool disposed = false;
    

  2. Protože chceme mít implementaci uvolňování prostředků na jednom místě, a protože chceme umožnit svým případným potomkům rozšířit Dispose(), zavedeme si metodu protected virtual void Dispose(bool disposing), kde parametr disposing identifikuje, jestli samotné volání této implementační metody proběhlo z explicitního Dispose() a můžeme tak uvolňovat i další vlastněné IDisposable členy (disposing == true), nebo jestli volání proběhlo z destruktoru a můžeme uklízet jen sami sebe (disposing == false).
protected virtual void Dispose(bool disposing)
{
  // Dispose() má být imunní vůči vícenásobnému volání
  if(!this.disposed)
  {
    // Pokud jsme volání z metody Dispose(),
    // můžeme uvolnit i vlastněné IDisposable prvky. Z destruktoru ne.
    if(disposing)
    {
      // Uvolňujeme tedy tzv. managed resources.
      component.Dispose();
    }
         
    // ...v každém případě však uvolňujeme unmanaged resources 
    CloseHandle(handle);
    handle = IntPtr.Zero;            
    disposed = true; 
  }
}

3. Do samotné metody IDisposable.Dispose() pak dáme volání této implementace (s parametrem disposing = true) a dále vyřadíme objekt z Finalization Queue, tedy potlačíme jeho další finalizaci. volání destruktoru (a umožníme tak rychlý úklid objektu Garbage Collectorem):

public void Dispose()   // popř. explicitně IDisposable.Dispose()
{
  Dispose(true);
  GC.SuppressFinalize(this);
}

4. Protože chceme zajistit uvolnění unmanaged prostředků i v případě, že programátor zapomene zavolat Dispose(), zavoláme metodu Dispose() i zdestruktoru:

~ResourceWrapper()
{
   Dispose(false);
}

5. Samotnou funkčnost třídy, která má být dostupná jen před disposováním objektu, pak podmíníme (!disposed):

public void DoSomething()
{
  if (disposed)
  {
    throw new ObjectDisposedException("ResourceWrapper");
  }

  // následuje vlastní funkčnost metody

}

6. Nakonec můžeme přidat ještě metodu s domain-specific názvem pro dispose:

public void Close()
{
  Dispose();
}
Související

Nelze použít Maintenance Plan Wizzard v SQL 2005 Management Studiu (jen na x64 verzi)

Při pokusu použít Maintenance Plan Wizzard v SQL 2005 Management studiu jsem získal při pokusu o naplánování úlohy chybu, že to není možné. Po instalaci SP1 se situace změnila v tom duchu, že Maintenance Plan Wizzard nebylo možné otevřít vůbec – Studio si stěžovalo na blíže nespecifikovanou chybějící komponentu. Ve formuláři je uveden odkaz vedoucí na návod k instalaci (k ničemu), problém se vyskytuje pravděpodobně jen v x64 verzi.

The action you attempted to perform on a remote instance of SQL
Server has failed because the action requires a SQL Server component
that is not installed on the remote computer. To proceed, install SQL
Server 2005 Management Tools on the remote computer, and then try
again.  For more information, see "How to: Install SQL Server 2005
(Setup)" in SQL Server 2005 Books Online, or find the article on MSDN
at http://go.microsoft.com/fwlink/?LinkID=57083 .
(Microsoft.SqlServer.Management.MaintenancePlanWizard)

For help, click: http://go.microsoft.com/fwlink/?LinkID=57083

Řešení zdá se být jednoduché – stačí nainstalovat Integration services, které onu neznámou komponentu obsahují. SP2 by měl být upraven tak, aby komponenta byla součástí databázového jádra.

Zdroj: Maintenance Plan problem

IE7: Vlastní vyhledávání – Search Provider – OpenSearch

O možnosti přidání vlastního vyhledávání do Internet Exploreru 7 psal už dávno Michal Altair Valášek v článku „Jak přidat vyhledávání na stránkách do IE 7.0„, nebudu ho tu tedy opakovat a úvodní informace najde každý tam.

Doplňuji pouze, že existuje také možnost vytvoření linku, který daný search provider „nainstaluje“, resp. existuje JScript funkce AddSearchProvider, která IE řekne, že má nějaký search provider nainstalovat:

&lt;a href=&quot;#&quot; onclick=&quot;window.external.AddSearchProvider('/mySearch.xml')&quot;&gt;My Search&lt;/a&gt;

Další související články a odkazy:

Scheduled task lze spustit pouze ručně, status „Could not start“, 0x80070569: Logon failure

Naplánovaná úloha (Scheduled taks, např. zálohování) lze spustit pouze ručně (pravým tlačítkem Run), ale namísto naplánovaného spuštění je při detailním zobrazení označena stavem „Could not start“ („Nelze spustit“) a chybovým kódem 0x0.

Pokud se podíváme do logu scheduleru (Advanced ~ View log, Upřesnit ~ Zobrazit protokol), pak tam najdeme něco jako:

Backup.job" (NTBACKUP.EXE) 10/12/2006 3:00:00 AM ** ERROR **
    The attempt to log on to the account associated with the task failed, therefore, the task did not run.
    The specific error is:
    0x80070569: Logon failure: the user has not been granted the requested logon type at this computer.
    Verify that the task's Run-as name and password are valid and try again.

resp.

Zálohování.job (NTBACKUP.EXE) 18.11.2004 3:00:00 ** CHYBA **
    Pokus o přihlášení k účtu přidruženému k úloze se nezdařil. Úloha nebyla spuštěna..
    Příslušná chyba:
    0x80070569: Přihlašovací chyba: Uživateli nebyl v tomto počítači udělen požadovaný typ přihlášení.
    Ověřte, zda jsou údaje Spustit jako a heslo platné, a akci opakujte..
Příčina a řešení

Příčina je v zásadách zabezpečení. Účet, pod kterým se má úloha spouštět, nemá nastaveno právo„Logon as batch job“ („Přihlásit jako dávkovou úlohu“). Je tedy potřeba prohlédnout lokální a doménové zásadný zabezpečení a právo účtu přidělit.

web.sitemap – lokalizace a autorizace

Po chvilce bojů a objevení několika bugů se mi nakonec podařilo rozchodit lokalizaci a autorizaci v site-mapách ASP.NET, konkrétně při použití defaultního XmlSiteMapProvider a web.sitemap souborů (částečně to lze ovšem aplikovat i na jiné providery).

Lokalizace website.map

Defaultní XmlSiteMapProvider přímo podporuje lokalizaci web.sitemap souborů, stačí rootovému elementu nastavit atribut enableLocalization=“true“ a dále se pak na resources můžeme explicitně odkazovat obdobně jako v .aspx souborech, přes výraz $resources:ClassName,KeyName,DefaultValue

<siteMap xmlns="http://schemas.microsoft.com/AspNet/SiteMap-File-1.0" enableLocalization="true">
    <siteMapNode title="$resources: Navigation, UvodniStranka" url="~/default.aspx">
    ...
</siteMap>

Výše uvedený příklad by se opíral o soubor ~/App_GlobalResources/Navigation.resx. Jedná se o explicitní způsob lokalizace, existuje ještě implicitní metodika s využitím atributu resourceKey, nicméně implicitní lokalizace jako taková mě neoslovuje, takže ani tentokrát nebudu podorbněji rozvádět.

Pozor také, že mezi dolarem ($) a klíčovým slovem resources nesmí být mezerník. Lokalizovat lze výše uvedeným způsobem atributy title a description, bohužel ne url. Atribut url takto lokalizovat bohužel nelze, ač je to v některých dokumentacích uvedeno.

Pokud bychom chtěli lokalizovat i URL, můžeme to zařídit například tak, že nakonfigurujeme přes web.config dva nezávislé SiteMapProvidery, kde každý bude ukazovat na jiný .sitemap soubor:

<siteMap defaultProvider="CzXmlSiteMapProvider" enabled="true">
  <providers>
    <add name="CzXmlSiteMapProvider"
      description="Provider pro cestinu."
      type="System.Web.XmlSiteMapProvider"
      siteMapFile="WebCz.sitemap"
      securityTrimmingEnabled="true" />
    <add name="EnXmlSiteMapProvider"
      description="Provider pro cestinu."
      type="System.Web.XmlSiteMapProvider"
      siteMapFile="WebEn.sitemap"
      securityTrimmingEnabled="true" />
  </providers>
</siteMap>

…následně bychom podle aktuálního jazyka museli controlu SiteMapDataSource explicitně nastavovat příslušný SiteMapProvider (nastavit property SiteMapDataSource.SiteMapProvider, typ string). Deklaratorně například fíglem:

<asp:SiteMapDataSource
    ID="SiteMapDS"
    SiteMapProvider="<%$ Resources: Navigation, SiteMapProvider %>"
    runat="server" 
/>

Viz též obecná lokalizace webových aplikací.

Autorizace – skrývání uživateli nepřístupných položek

XmlSiteMapProvider, přesněji řečeno už bázová třída SiteMapProvider podporuje i authorizaci, resp. skrývání uživateli nedostupných položek. Tato funkčnost je řízena přes property SiteMapProvider.SecurityTrimmingEnabled, která se však nenastavuje programově (má jen get), nýbrž přes konfiguraci provideru z web.config souboru, atributem securityTrimmingEnabled:

<siteMap defaultProvider="MyXmlSiteMapProvider" enabled="true">
    <providers>
        <clear/>
        <add name="MyXmlSiteMapProvider"
         type="System.Web.XmlSiteMapProvider"
         siteMapFile="~/Web.sitemap"
         securityTrimmingEnabled="true" />
    </providers>
</siteMap>

Pokud nastavíme tento atribut, pravděpodobně nám začně funkčnost ihned fungovat. SiteMapProvider si sám hlídá přístupová práva uživatele nastavená přes sekci<authorization /> web.configu a uživateli nepřístupné položky skrývá.

Ovšem pozor!!! Implementace tohoto hlídání není úplně korektní a má problém s authorization pravidly web.config souborů, která se přes <location /> odkazují na podsložky. Chceme-li tedy tuto funkčnost SiteMapProvideru využít, můžeme ve web.config souborech definovat <location /> pravidla pouze pro jednotlivé soubory v příslušné složce a přístupová práva složek jako takových musíme řídit přes samostatné web.config soubory v těchto složkách!!!

Podle dokumentace a schématu .sitemap souboru má existovat u elementu <siteMapNode /> i atribut securityTrimmingEnabled, jakékoliv použití tohoto atributu však vyhazuje výjimku

ConfigurationErrorsException: Unrecognized attribute ‚securityTrimmingEnabled‘. Note that attribute names are case-sensitive.

Když jsem bádal v kódu XmlSiteMapProvideru, tak tam je tento atribut přímo zakázaný a zřejmě se jedná o nějaký přežitek z beta-verzí.

Element <siteMapNode /> má ještě atribut roles=“…“, kam lze explicitně nastavit, jakým uživatelským rolím se má node zobrazovat. Pokud však máme dobře nastavené samotné <authorization />, pak to mnohdy nepotřebujeme. Pokud ho přesto nastavíme, pak se vyhodnocuje MÍSTO standardních přístupových práv, nikoliv jako průnik.

Atribut roles=“*“ (nebo podobně) se nám bude hodit u externích odkazů, jejichž autorizaci nelze jinak vyhodnotit a bez explicitní volby roles se nám odkaz vůbec nezobrazí.

Dále je potřeba si uvědomit, že SiteMapProvider vyhodnocuje přístupová práva od rootu sitemap dolů a pokud nevyhoví nadřazená položka, ustřelí se celý podstrom. Například je tedy problematické bez dalšího použít prázdný atribut url=““, protože jeho přístupová práva není jak vyhodnotit a příslušný podstrom se tak nezobrazí – naopak je však možné do url dávat cestu k neexistujícím stránkám, vyhodnocení se provede, jako by existovali. Pokud potřebujeme udělat siteNode bez odkazu, pak musíme použít atribut roles=“…“, aby bylo přístupová práva jak vyhodnotit.

Související články

form defaultfocus=“..“ defaultbutton=“…“ runat=“server“ při použití MasterPage

Občas jsme donuceni umístit control <form runat=“server“> už do MasterPage, například proto, že máme v MasterPage navigační TreeView či jiný control vyžadující <form>. Pak nastává otázka, jak ve vlastní content-page nastavit formuláři vlastnosti DefaultButton a DefaultFocus na tam umístěné controly.

<%@ Master ... %>
...
<body>
    <form id="MainForm" runat="server">
        ...
        <asp:ContentPlaceHolder ID="BodyCPH" runat="server" />
        ...
    </form>
</body>
...

Content-page s controly:

<%@ Page MasterPageFile="..." ... %>
<asp:Content ContentPlaceHolderID="BodyCPH" runat="server">
    <asp:TextBox ID="UsernameTB" runat="server" />
    <asp:LinkButton ID="LoginLB" runat="server" />
</asp:Content>

Mnohé správně napadne, že Page má property Form, přes kterou to jistě půjde nastavit. Ano, nicméně properties DefaultFocus a DefaultButton jsou typu string a pokud zkusíme například

Page.Form.DefaultButton = "LoginLB";  // špatně !!!
Page.Form.DefaultButton = LoginLB.ID;  // špatně !!!

…pak budeme odměněni výjimkou InvalidOperationException: The DefaultButton of ‚MainForm‘ must be the ID of a control of type IButtonControl.

Správně je v případě DefaultButton potřeba předat UniqueID a v případě DefaultFocus ClientIDdaného controlu, protože je potřeba ho identifikovat včetně NamingContaineru (form a button jsou každý v jiném naming containeru)

Page.Form.DefaultButton = LoginLB.UniqueID;
Page.Form.DefaultFocus = UsernameTB.ClientID;

Stejným způsobem bychom postupovali nejenom v případě MasterPage, ale například i v případě, kdy bychom chtěli vlastnosti DefaultButton či DefaultFocus ovlivnit z nějakého controlu (což bych spíše nedoporučoval).

@@IDENTITY vs. SCOPE_IDENTITY()

Velmi často se setkávám se zaměňováním „funkcí“ @@IDENTITY a SCOPE_IDENTITY(). Obě dvě dvě představují hodnotu identity-sloupce posledního INSERTu, nicméně každý trochu jinak definovanou a v určitých případech se mohou jejich výsledky lišit.

Definice

@@IDENTITY představuje poslední vloženou identity hodnotu v kontextu celé session, veškeré její aktivity.

SCOPE_IDENTITY() představuje poslední vloženou identity hodnotu v kontextu aktuálního scope, v nejužším slova smyslu.

Příklad

Mějme tabulku Table1 s identity-column a k ní insert trigger, který vkládá hodnotu do druhé tabulky Table2 opět s identity-column. A tady je rozdíl, pokud zavoláme dávku

INSERT INTO Table1 DEFAULT VALUES

SELECT @@IDENTITY         -- vrátí identity hodnotu Table2 z triggeru
SELECT SCOPE_IDENTITY()   -- vrátí identity hodnotu Table1

…s použitím @@IDENTITY si můžeme pěkně naběhnout.

IDENT_CURRENT(‚table‘)

Funkce IDENT_CURRENT(‚tablename‘) vrací poslední hodnotu identity-column tabulky, nezávisle na session či scope.